Jak loďmistr Československé plavby labsko-oderské doplul, až na Kamýk

10.05.2016 21:41


Vážení čtenáři,

řádky, které budete číst, jsou naprosto nepřipraveným rozhovorem s někým, koho si lidsky i profesně velice vážím. Tím člověkem je doc. JUDr. Martin Kloubek Ph.D.  A nazvala bych je:

Jak loďmistr Československé plavby labsko-oderské doplul, až na Kamýk.

Je deštivý a chladný den. Prahou se nemilosrdně prohání skučící vítr a dešťové kapky se mění ve studené vločky sněhu. Přijíždím na Kamýk. Ve vrátnici procházím standardní kontrolou a dostávám visačku pro návštěvy s číslem. Výtah mě veze do devátého patra budovy A1 Policejní akademie.  Nemusím klepat. Pan gentleman měl dveře již otevřené. Ruku mi podává usměvavá tvář s typicky upraveným "detektivním" vousem.  Na stole zavoní slíbená káva a ani nevím, proč začínám následující otázkou:

   S: Pane docente, máte profesionální deformaci?

M: Profesionální deformaci jsem sebekriticky pocítil v okamžiku, kdy jsem viděl takového dědouška  u nás na Vinohradech, jak chce přejít přechod na zelenou. Semafor však měl velmi krátký interval.  A já když jsem viděl, že asi čtyřikrát vykročil, místo aby došel tak se vracel, přišel jsem k němu a řekl, pojďte, půjdeme spolu, nebojte se. Když tak nás zajedou oba. Ale na druhé straně jsem si uvědomil, že mám profesionální deformaci
v tom, že pán ač byl jako věchýtek, špatně se mu šlo a skoro na mě visel, tak já místo toho, abych měl dobrý pocit, že mu pomáhám, tak si celou dobu dávám pozor, aby mě neokradl.

   S: Velmi dobře Vám rozumím. Znám to ze své profese na pitevně. Dívám se kolem sebe po lidech a přemýšlím, kdy kdo a na co zemře, že měl zhubnout, protože netuší jaká je to pro nás dřina a podobně.

M: I já tomu moc dobře rozumím. Protože tím, že jsem se zabýval vraždami a násilím... Velmi rychle se chápu načaté věty a ptám se

   S: Jak jste se k té práci dostal. Měl jste to už jako dítě v sobě? Přál jste si to?

M: Ale vůbec ne. Neměl jsem to v hlavě. Ale to je ta predestinace. Prakticky jsem se k tomu dostal ne, že by proti vlastní vůli, ale až když jsem odmaturoval, konečně! Byl jsem původně vyučený lodní mechanik, později loďmistr u Československé plavby labsko-oderské.  Bylo to zpočátku pro mladého muže velké dobrodružství, ale postupem času jsem zjistil, že tahle práce pro založení rodiny  a soukromý život vůbec. Není vhodná. Za podpory mámy jsem vystudoval na Vinohradském gymnaziu a připravoval se na studium právnické fakulty. Po odchodu z celní služby se to však zamotalo, ale  o tom později.

   S: Ale kriminalistika - to je časově asi to samé, ne?

M: To ano, ale k tomu se dostanu. Takže když jsem chtěl odejít, jak se u plavby říkalo, na "land", (tedy na břeh), začal jsem sloužit na státní hranici u celníků. Sloužil jsem necelé čtyři roky na hraničních přechodech Děčín hlavní nádraží, Děčín východní nádraží a také na Labi ve Hřensku, kde jsem se opět dostal k vodě. Moje poslední služební místo bylo letiště Praha Ruzyně.  

   S: Ve kterém to bylo asi roce?

M: Mezi roky 1973-1976.

   S: Těžká a na druhou stranu úžasná doba.

M: Byla. V té době mi zemřela máma při autonehodě. V pražském bytě, ze kterého jsem pravidelně dojížděl na motocyklu k turnusovým dvanáctihodinovým službám, zůstal sám, a tak jsem požádal  o přeložení do Prahy, na letiště v Ruzyni. Založil jsem rodinu a poněkud mne trápilo, že ten celnický plat za ministra Andreje Barčáka nebyl nic moc, ačkoliv byla požadována větší kvalifikaci než u Sboru národní bezpečnosti. Přihlásil jsem se proto ke službě v SNB. Náboráři mi slibovali, že s mými zkušenostmi mne budou potřebovat u hospodářské kriminálky. Trochu romanticky jsem se těšil, jak budu sloužit v problematice podloudnictví, načež mě posadili za příjmové okénko pasovky ve Vršovicích mezi policistky, a tam jsem razítkoval žádosti o pasy  a připadal jsem si jako na poště. Musím říci, že mne "dožralo". A tak jsem se šel zeptat personalistů proč, když už jsem se byl představit v Konviktské na kriminálce, kde mi řekli, že mne budou jako bývalého celníka potřebovat a čekají na mne.  Kádrovák už na to měl připravenou odpověď. Jste bývalý celník, tak jsme Vás dali na pasovku, to je přece logické. A hotovo!  Až teprve po roce 1989 jsem zjistil, že kdybych se v roce 1968 nestal členem KSČ, tak mě nevzali vůbec, protože můj tatínek  tehdejší tchán mi způsobili kádrový hrb, což jsem samozřejmě do roku 1989 nevěděl.

   S: Moje minulost má ten samý problém.

M: Můj tatínek byl nesloučený sociální demokrat, a na protest zásadně nechodil k volbám. Byl ve čtvrté kategorii nepřátelských osob. To byla ta nejnižší kategorie, nechodí k volbám - nemáme ho rádi a bacha na něj. Ještě horší to bylo s tchánem, to byla vyložená komedie. On měl bratrance, který byl okresním tajemníkem KSČ. Když k nám v roce 1968 přijela vojska Varšavské smlouvy, tchán s bratrancem se v opilosti kvůli tomu poprali. No pořádný malér! Jenže to byli kluci, co spolu v dětství chytali raky a kopali mičudu a měli se rádi. A tak bratranec na správných místech vysvětlil, že můj tchán není antisocialistický element a není třeba ho trestně stíhat, že se prostě v hospodě poprali jako bratranci, že tu nutnost vstupu vojsk jen zpočátku nepochopil, ale není žádný antisocialistický element. No, ale stejně to bylo evidováno. Já jsem nic nevěděl ani od otce, ani od tchána. Možná bych se k SNB ani nehlásil. Ale vzali mne. Takže jsem se to dozvěděl až po roce 1989, když nám všem půjčili kádrové spisy k nahlédnutí. Poněkud jsem zíral, ale také pochopil, proč jsem nemohl nastoupit ke kriminální službě, ačkoliv mi v Konviktské řekli, že už je to hotová věc.Víte, ten minulý režim mi občas připadal tak trochu absurdní. Na té pasovce jsem byl nakonec zařazen na režimové pracoviště stupně "přísně tajné". To jsem ani dodatečně nepochopil. Na kriminálku mě nepustili, ale nakonec jsem skončil na "přísně tajném" pracovišti. No, ale tajné bylo vlastně jen to, že jsem měl přístup k "blokovacím kartám." Tedy kdo může vyjet do zahraničí, případně s povolením výjimky, a kdo ne. Ale důvody jsem neznal, v podstatě jsme byli jen "hlásná služba." Pak přišel rok 1989. To už jsem učil na VŠ SNB. Musel jsem projít občanskou a odbornou prověrkovou komisí. Byl jsem pouhý asistent v hodnosti nadporučíka, nikdy jsem samozřejmě neměl žádnou stranickou funkci, a tak jsem prošel.

   S: Jak jste se k učení na VŠ SNB dostal?

M: To bylo jednoduché. Když jsem nastoupil k SNB, nemohl jsem jako příslušník SNB pokračovat ve studiu na právnické fakultě. Existovala už Vysoká škola SNB, takže jsem byl povinen získat vzdělání na této škole.  VŠ SNB jsem vystudoval s průměrem 1,2 a stání zkoušky složil s průměrem  1,0. Neříkám to, abych se chlubil, ale s povzdechem, že bych právnickou fakultu zřejmě zvládl také. A to byl důvod nabídky, abych na VŠ SNB zůstal jako učitel. Jako bývalý celník a "pasovák" jsem pak učil v oborech cestovní doklady, režim pobytu cizinců  a podobně. Vědeckou aspiranturu jsem nedokončil, protože přišla devadesátá léta. Na VŠ SNB se mi přestalo líbit, zejména kvůli dobovému "převlékání kabátů." Nechal jsem se přeložit na Úřad vyšetřování pro Prahu 4. Ta devadesátá léta se stoupající kriminalitou, to byla fakt životní škola!  Na začátků náš úřad sídlil v objektu bývalé prádelny Osvobozené domácnosti. Vyšetřovat jsem začal v místnosti, která byla úzká jako nudle, do které jsme se ve třech lidech prostě nemohli vejít, ale museli! Moji dva kolegové seděli u okna a jeden do druhého stále vráželi židlemi. Mne k nim strčili jako třetího. Seděl jsem u malého stolku pod psací stroj a na něm kufříkový psací stroj.  Spisy jsem mě různě okolo na zemi a na skříních, které byly už přeplněné. Pokud jsme vyslýchali všichni tři, tak jsme se museli překřikovat a obhájci k nám nahlíželi z chodby. Jinak to prostě nešlo. Každý jsme v té době vyšetřovali současné 40 - 60 případů. Když nás přeložili na Roztylské náměstí, už to bylo mnohem lepší, nicméně nápad kriminality byl stále vysoký. Postupně jsem povýšil na zástupce vedoucího oddělení, které bylo specializováno na násilnou trestnou činnost vyšetřovanou vazebně. Případů jsem poté sice vyšetřoval  o něco méně, zato byly mnohem složitější.

   S: Jak jste zvládl přechod režim - režim?

M: Víte, některé policajty to bralo. Mne nikdy. Ani jsem na to neměl při tom pracovním vytížení čas myslet. Staří policejní mazáci nás vzali mezi sebe a posuzovali nás spíše podle toho, jak se kdo ukázal pracovně.  A měl jsem vzor v dědečkovi. Byl původně ruský legionář, četník a poté voják. Byl to zasloužilý odbojář obou světových válek dekorovaný válečnými kříži. Po roce 1948 ho však "vyakčnili" z armády jako buržoazního důstojníka. Šel na dovolenou s čekatelným, a když ho vyhodili definitivně, šel "osidlovat pohraničí". Nikdy nezahořkl. Už jako chlapec jsem se mu obdivoval a měl ho moc rád.  

   S: Bralo. Já vím. Rozumím. Ale přišli "takoví ti mladí", kteří měli pocit, že vše ví a řekli: "Ty jsi byl esenbák!"

M: Aha. Vy myslíte tohle. No, s mladými policisty, kteří přišli později, jsem v těch počátečních letech problém neměl. To přišlo později, když začali mít ambice na vedoucí místa.  To je ale myslím v životě normální. Vzpomínám si ale na zvláštní příhodu, když jsem ještě pracoval na VŠ SNB a byl jsem pozván s několika kolegy do Černínského paláce. Podrobnosti si už moc nepamatuji. Tehdy se tvořily všelijaké revoluční komise, a tak jsem se mimo jiné setkal s mladým právníkem, kterému sice ještě neoschl inkoust na diplomu, ale už mu bylo všechno jasné. Měl takový ten názor, že v minulém režimu bylo naprosto všechno špatné a je potřeba všechno zrušit. Připomínal mi názorově anarchistické heslo: "Napřed všechno rozsekat, a pak se uvidí." Vysvětlovat mu něco nebylo možné, protože všechno byly názory starých struktur. Například jsem vysvětloval, že naše trestní právo je původem rakousko-německé, a vůbec není žádný problém, zažádat o spolupráci katedru srovnávacího práva právnické fakulty a vrátit se tam, kde jsme byli za první republiky. Dodnes si pamatuji, jak mi ten mladý muž řekl, že "to nejde, protože my jsme proti západní demokracii ještě demokracie příliš mladá."  Nebo jsem vysvětloval, že ochranný dohled nad recidivisty by se neměl rušit, ale namísto policejního dozoru je třeba zavádět dozor sociální. Všechno marně. Problémy s kriminalitou počátku 90. let mi pak daly za pravdu. Pokoušel jsem se vysvětlit, že když vyhraje výběrové řízení jiný dirigent, nevyhází si přece všechny hudebníky, ale jen ty které považuje za nekvalitní. Vymění první housle, partitury na pultících a hraje se dál, jen podle jiných not. Měl jsem ovšem na mysli policejní práci. Připomínal jsem recepční zákony po zániku Rakousko-Uherska.

   S: Hodně lidí si v té, ale i v dnešní, době pletlo SNB a StB. Převrat byla hodně divoká doba.

M: Byla to doba, kdy bylo za kvalifikaci považováno to, že novopečený funkcionář kriminální policie  o policejní práci nic neví a nejlépe je začít stavět na" zelené louce" stylem "pokus chyba".  Dost mne například pobavilo, že první co novopečení politici udělali, bylo z ideových důvodů zrušit vyšetřování StB. Což o to. Na jednu stranu by se to rozhodně muselo udělat, protože přišel nový politický režim, který rozhodně nemohl mít politickou policii vybavenou exekutivními pravomocemi. Ale já se smál spíše paradoxu, že vyšetřovatelé StB byli svého druhu strážci (socialistické) zákonnosti. Vysvětlím na příkladu. Přišla operativa za vyšetřovatelem StB s oznámením, že Pepíček Horák v hospodě říkal, že Husák je hajzl a podřízne mu krk. U výslechu pak Pepíček řekl, že je to nedorozumění, protože myslel jejich housera, který "je fakt hajzl a štípe lidi". Po roce 1989 samozřejmě přiznal toho Gustava Husáka, a stal se odbojářem. Takže urážka hlavy státu a pobuřování. Vyšetřovatel StB se zeptal, jaký má policista důkaz. Zda mu to řekl jeho agent. Po odpovědi ano zazněla další otázka. A dosvědčí to? No nedosvědčí, protože je to tajný spolupracovník. Tak co tam máš ještě? Nebo myslíš, že to snad bude u soudu stačit? Nebude! Tak si ten svazek zase odnes! Oni svým způsobem, i když sloužili jako pověstná "pěst dělnické třídy", museli zákonnost dodržovat. Jaroslav Hašek by z toho vytěžil povídku. Vyšetřovatelé StB se živili především těmi svými sto devítkami, což byly emigrace. Tím ovšem nechci zlehčovat rodinné tragédie, které z emigrace vyplývaly. Podle mého názoru nemělo v době, krátce po roce 1989, smysl komukoliv cokoliv vysvětlovat. Do funkcí se často hrnuli policajti, o kterých se vědělo, že jsou to "salámisté", kteří mají rádi především "víno, ženy a zpěv", takže za minulého režimu nebyli v "kádrovém obzoru". A ti, kteří nebyli před rokem 1989 ve straně, se pak prohlašovali málem za členy protikomunistického odboje. Byli reaktivováni rovněž někteří policisté, o kterých se dobře vědělo, že neodešli kvůli politickým názorům, ale morálním pokleskům, dostali však šanci sami požádat o odchod do civilu, aby jejich aféry nebyly zveřejněny a SNB z toho neměla ostudu. No a tak se stalo, že v SNB a později v Policii ČR byli občas jmenováni do vedoucích funkcí také lidé, kteří k té práci neměli předpoklady, a je jasné, jakými nižšími funkcionáři se obklopovali. Z důvodů, které už nebudu rozebírat, byly zbytečně zrušeny úřady vyšetřování, nad čímž dodnes někteří starší zkušení soudci hořekují, protože občas nedostávají kvalitní trestní spisy. Procesně samostatní vyšetřovatelé v té době překáželi některým rychle bohatnoucím VIP osobnostem, které měly skrytý politický vliv a byly eufemisticky označovány jako "kontroverzní podnikatelé". Tito lidé rozhodně "nepotřebovali" procesně samostatné vyšetřovatele "ze staré školy."  Ještě v době existence úřadů vyšetřování, konkrétně v roce 1996, jsem dostal nabídku od plk. Zdeňka Janíčka a plk. Jiřího Markoviče, že bych mohl být přeložen do "mordparty" na Krajský
úřad vyšetřování Praha.

   S: Vy jste dělal s Markovičem???

M: No jistě. (pan docent se na mě usmívá, vidí můj údiv i obdiv). Ale oni mě z té čtyřky nechtěli pustit. Dokonce mi nabídli povýšení ze zástupce na vedoucího oddělení. Později došlo k tomu, že byl "odejit" tehdejší ředitel pražské vyšetřovačky, protože mu objevili "kádrový hrb". Byl to velmi vzdělaný člověk a odešel do advokacie, jako mnoho vyšetřovatelů - právníků před ním. Na jeho místo nastoupil plk. Janíček, a ten mne okamžitě nechal přeložit. Dokonce s tou výjimkou, že jsem na mordpartě nemusel být nejdříve na roční stáži. Přeložili mě definitivně, aby ta změna byla nevratná. Když Markovič odcházel...

   S: Nespěchejte prosím tolik.  Jak dlouho jste s Markovičem dělal?

M: Neřeknu to na měsíc přesně, ale asi tak čtyři roky.

   S: Byl jste již v mordpartě, když pracoval Markovič na Hojerovi?

M: Ne. Případ Hojer se odehrál dříve. Já už jsem Jiřího Markoviče  poznal jako šéfa odboru. Jako vedoucí odboru obecné kriminality měl pod sebou šest oddělení, včetně té "mordparty."  Plukovník Markovič už v té době nebyl řadový vyšetřovatel. (vysvětluji čtenářům svůj zájem na případu Láďa Hojer - věnuji se patologické antropofagii a Hojer se u své poslední oběti dopustil ohavného kanibalismu)

   S: To znamená, že jste tam byl od roku...

M: Od 1986. Markovič byl tedy šéfem odboru a šéfem "mordparty" byl plk. Dr. Ivan Smékal, který teď vede celou pražskou kriminálku. Toho jsem si velmi vážil. Když jsem na místo šéfa "mordparty" nastoupil po něm, neuměl jsem pracovat s lidmi jako on. Do mordparty berou nejlepší kriminalisty, takže jsou si vlastně všichni ve všem rovni. Šéf je první mezi rovnými. A kdokoliv z nich by ho mohl vystřídat.  Mne samozřejmě také. Všichni jsou vzdělaní, zkušení a pracovití. Platilo to nejen o vyšetřovatelích, ale také o příslušnících kriminální policie, tedy detektivech. Obrazně řečeno mohli všichni hrát "první housle." Všechno to byli lidé oprávněně sebevědomí a povahově dominantní, a s tím jsou někdy problémy.

   S: Na to možná nebyl ani prostor, čas a síla.

M:  Nevím. On plk. Smékal měl jiné jednání s lidmi, byl větším diplomatem než já. Zavolal si mě již zesnulý plk. Pavel Osvald, nástupce Markoviče a řekl mi, že si na mne moji lidé stěžují. Že kladu laťku na jejich výkonnost příliš vysoko, a že je pořád mentoruji. Ostatně... vlastně měl pravdu... Sebekriticky to uznávám. Jak byl výjezd k ohledání mrtvoly, téměř vždy jsem u toho chtěl být. Pořád jsem měl strach, že někdo něco přehlédne, a také v tom byla ctižádost. I když byl případ  hlášen jako sebevražda, nebo jako pracovní úraz s následkem smrti, nebo dopravní nehoda s "podivnými okolnostmi", zkrátka u všeho jsem chtěl být. Dnes už vím, že to nebylo správné.  To mi to samozřejmě vyčítala i moje žena. Ono když Vám policie často budí rodinu, třeba ve tři ráno, to dost otráví. Na místě jsem sice hned nerozdával rady a přímo ohledání neřídil, ale chápu, že ten pocit, že člověku někdo stojí za zády jako dozor, není nic, co by budilo sympatie. Často jsem se k průběhu ohledání nevyjadřoval, ale někdy jsem si vyšetřovatele zavolal a potichu se zeptal, zda nezapomněl na to či ono. Tohle v podstatě nemá nikdo rád. Ostatní si toho samozřejmě všimli. V drtivé většině případů se semnou nikdo nepřel a udělal to, co jsem chtěl. Ale získal pověst mentora, který si myslí, že všemu rozumí nejlépe. Pavel Osvald mi opakovaně říkal, že "moc tlačím na pilu", že "nasazuji laťku zbytečně vysoko", že jsem občas nesnesitelný "perfekcionista." A nejspíš měl pravdu, ale to mohu těžko sám objektivně posoudit. Když jsem měl tu čest stát se kmotrem životopisné knihy o dávno zesnulém nestorovi české kriminalistiky plk. JUDr. Karlovi Kalivodovi, jeden z veteránu mi přátelsky pošeptal, že si na mne vzpomněli, protože Kalivoda měl stejně "příšernou" povahu. Tož tak!  Důsledně jsem kontrolovalvšechny vyšetřovací (dnes trestní) spisy. Bojoval jsem za všechny podřízené, ale oni to tak nebrali. Na státním zastupitelství jsem proto měl, ne v úplně přátelském kontextu, přezdívku "doktor judikát". Pavel (Osvald) mi říkal, poslyš, to takhle nemůžeš. Všechny pořád jen proháníš, to není lidské. Ty jsi do toho "zažranej", jako ten komisař Javert z Bídníků.  Když jsem se blížil věku policejní výsluhy (55 let), začal jsem se chystat na karieru policejního pedagoga. Studoval jsem interní aspiranturu s tím, že se po získání titulu Ph.D. přihlásím do výběrového řízení na katedru kriminalistiky Policejní akademie ĆR. Byl jsem přeřazen do výjezdové skupiny a turnusová služba mi umožnila to studium. Podřízení si mohli oddechnout a do funkce po mně nastoupil můj tehdejší zástupce plk. Ing. Josef Mareš známý tím, že v současné době spolupracuje na TV seriálu 1. oddělení.   

   S: Jaké měla Vaše dizertační práce téma:

M: No samozřejmě kriminalistickou odorologii.

   S: Jak jste se k odorologii dostal?

M: To přišlo v souvislosti s tím, že jsem u vyšetřování vražd pochopil, že odorologie, zejména olfaktorika, označovaná v policejní praxi jako individuální pachová identifikace osob, dává do budoucna naději, že by mohla být využívána jako prostředek k doplnění úplného souboru nepřímých důkazů. Ale jak to v takových případech bývá, čím víc toho víc vím, tím víc jsem opatrný a zjišťuji, co ještě nevím. Ani ne tak kvůli věrohodnosti principu metody samé, ale bohužel ta metoda vyžaduje velmi přísné dodržování závazných standardů. To je jako u Vaší pitvy. "Něco se přehlédne, tělo vyletí komínem" a už nikdo nikdy nemůže následně potvrdit věrohodnost znaleckého posudku. Stejné je to u pachové komparace, protože chyby se nedají zhojit. V roce 2009 jsem se stal v oboru kriminalistické odorologie soudním znalcem. 

   S: Zažila jsem u soudní pitvy, že přišel kriminalista, měl v sáčku nějakou bílou látku a tu vkládal mrtvole na určitá místa na těle.

M:  Ano. Jedná se pachový snímač označovaný pojmem ARATEX. Mimochodem, bylo už ověřeno, že za optimálních podmínek lze také z těla mrtvého člověka, se kterým někdo po smrti manipuloval, do určité doby sejmout jeho pachovou stopu. Kolegové uskutečnili v tomto ohledu poklusy na pitevně.

   S: A jakým způsobem se ty snímače potom zpracovávají?

M: Na to jsou speciálně vycvičení psi. Vezme se OPS (otisk pachové stopy), pak se vezme PVO (pachový vzorek osoby), a psovi se dá načichat porovnávací pach, zpravidla PVO. Mezi šest pachových konzerv, označovaných jako doplňující, je vložena porovnávaná s pachem z místa činu, nebo z doličného předmětu. Zpravidla se jedná o OPS. Pokud pes označí shodu mezi pachem porovnávaným a porovnávacím, má se zato, že došlo ke kontaktu nebo přítomnosti prověřované osoby na místě činu, nebo kontaktu s doličným předmětem.

    S: Pes tedy nepřijde do styku přímo s prověřovaným člověkem?

M: Ne. Má speciální výcvik. Aby byl výsledek objektivní, pes nesmí pracovat na základě povelu, ale zcela automaticky podle postupně naučeného krokového algoritmu. Pracuje na jednoduchém binárním principu (shoda ano/shoda ne). Tento druh výcviku je označován pojmem pozitivní podmiňování.

    S: Kde jsou ti psi? Kde se cvičí?

M: Ve speciálních výcvikových střediscích. Přezkušují je každoročně v Plzni - Bílé hoře.

   S:To je naše česká metoda?

M: Není. Z hlediska využívání jako důkazního prostředku je to metoda relativně mladá. Z hlediska kriminalistiky, k vypátrání pachatele, je to metoda poměrně letitá.  Připomenu zde jméno prof. dr. Hanse Grosse, a to už máme 19. století. Ten jako první doporučoval snímat pachové
stopy. Jenomže na začátku to byla taková kvazi pachová rekognice. Pátrací pes policie nebo četnictva byl prvním psem, který byl takhle použit. Představte si, že pachatel utíká před četnickou hlídkou a ztratí nebo odhodí předmět. Nebo ho uschová, aby s ním nebyl dopaden. A pes ho našel. Předmět hodili do sklenice, a když byl podezřelý zadržen, postavil se do řady figurantů. Pes ho podle pachu identifikoval  a vyštěkal. Jenomže tohle se nesmělo používat jako důkaz v souvislosti s akutní možností nepravého spojovacího pachu nebo pachového přenosu. V současné době probíhá vědecký výzkum na VŠCHT, na Ústavu analytické chemie, který řídí prof. dr. Urban, který vede ústav i výzkumný tým. Hledají fyzikálně-chemickými
metodami "pachovou signaturu", tedy individuální fyzikálně-chemickou složku lidského pachu. Mám čest externě spolupracovat. Celá historie metody? To by bylo na dlouhé povídání. Rakouští a němečtí kriminalisté s tím začali, pak se toho chytli Rusové, to už za cara, a postupně všechny další evropské policejní sbory.  Takže dnes tuto metodu, snad vyjma Velké Británie, používají všechny státy Evropy.

   S: Proč kromě Británie?

M: Británie má jiný justiční systém než zbytek Evropy. Je označován jako adverzální, nebo také kontradiktorní).  Nemají přísedící u soudu, ale porotu a používají precedenty.  A mají precedent, podle kterého se poroty vyjádřily v tom smyslu, s čímž však hluboce nesouhlasí britští kriminalisté, že pes je zvíře, takže nemůže svědčit o vině člověka. Že by za chvíli lidi mohly usvědčovat krávy.  Laik si totiž neuvědomuje, že ten pes není nic jiného než pouhý živý nástroj pachové identifikace. Samozřejmě, že britští policisté psy používají, ale pouze k pátrání po osobách a věcech a k vyhledávání kriminalistických stop. Psi pátrají po drogách, zbraních a střelivu, hledají lidské ostatky, výbušniny, peníze a mnoho dalších věcí. Ty nalezené věci jsou pak podrobeny některému druhu kriminalistických expertíz. Policejní prezidium zřídilo pracovní tým, který se zabývá přípravou celkové reorganizace a stanovení přísnějších závazných standardů této metody. Mám tu čest být externím členem tohoto týmu.  Například máme problém s tím, že patříme mezi poslední země Evropy (se Slovenskem), kde ty pachové konzervy ke komparaci zakládá psovod.  A v tom je určitý problém. Já se zatím jako znalec usmívám a snadno vyvrátím to, že ten pes může být přímo, nebo snad i úmyslně ovlivněn psovodem, jenže je to velmi častá námitka v jednání před soudem. Pes je přece jen živá bytost a stále se vracejí námitky, že psovod začátečník s nezkušeným psem ho může přece jen ovlivnit, což se těžko vyvrací. Vrátím se k takové vzpomínce. Moc mne zajímalo, jak tuhle metodu využívají kriminalisté v Rusku.
Rusové jsou s kriminalistikou objektivně na výši. Jako stát s autoritativním politickým systémem považují kriminalistiku za jeden z velmi důležitých oborů, kterému je věnována zvláštní pozornost.  Do Moskvy jsme se nechali pozvat tři. Spolu se mnou ještě dva bývalí policejní kynologové, aktuálně vedoucí Centra pro výzkum chování psů České zemědělské univerzity se svým zástupcem. Naše prověřování trvalo velmi dlouho, a zřejmě bylo dost podrobné, protože jsme byli pro ruské úřady cizinci z členské země NATO. Nakonec ruský federální ministr vnitra i šéf Moskevské centrály kriminalistických expertíz dali souhlas k návštěvě svých policejních objektů, ale definitivně až během našeho pobytu. Rusové nám předvedli, že jsou v oboru olfaktoriky skutečně dále než my.  K olfaktorické komparaci už nepoužívají německé ovčáky, ale malá plemena. Zvláštností je výcvik sibiřského psa mývalovitého. Je to pes nedomestikovaný, ale ochočený.  Má od přírody vynikající čich (jinak by ve svých přírodních podmínkách
na Sibiři nepřežil).   Protože to není pes domácí, nepřilne k žádnému psovodovi, pracuje výhradně za odměnu. Je vycvičen metodou pozitivního podmiňování založenou na teorii I. P. Pavlova.  Rusové mají lépe propracovaný systém pachové komparace než my. U nás jde pes kolem sedmi postů a vrací se zpět.  Oni mají karusel s deseti posty.  Karusel je sice očíslovaný, aby se vědělo, ve kterých postech jsou pachy založeny, ale psovod se psem u zakládání není přítomen. Pachové konzervy zakládá laborant.  Pak je uveden pes.  A laborant psovodovi řekne, "vezmi to zleva, nebo vezmi to zprava" (po nebo proti směru pohybu hodinových ručiček) a určí, od kterého čísla pes začne. Pes se nemá podle čeho orientovat, a dokonce neví, kolik těch pachových konzerv je do karuselu zařazeno. Když jsem si uvědomil otázku věrohodnosti výsledku založeného na statistice takového postupu, řekl jsem si, že "pokud jsme v tomto oboru letci, tak oni jsou kosmonauti".

   S: Kdy jste v Rusku byl? Jak je to dlouho?

M: Tři roky zpětně. (2013)

   S: To bylo na pozvání?

M: Tak napůl. Když jsem se začal zabývat odorologií, narazil jsem také na ruskou odbornou literaturu. To by bylo na dlouhé vyprávění. Po roce 1990 se ruská odborná literatura v oboru kriminalistiky dost špatně sháněla, ale dnes už je to lepší, dá se běžně objednat přes internet. U nás existuje názor o ruské zaostalosti, což si laik může myslet i o ruské kriminalistice. Mám výhodu v tom, že patřím k starší  generaci, která rusky normálně hovoří, čte a rozumí, což mi umožňuje používat ruské prameny.

   S: Taktéž.

M: Spojil jsem se s plk. V. I. Starovojtovem, který byl dlouholetým šéfem kriminalistické odorologie v Moskvě, a ten nakonec usoudil, že nás tedy pozve. V té době už byl ve výslužbě a pracoval jako docent kriminalistiky na právnické fakultě.  Slíbil, že nám v tomto ohledu zprostředkuje týdenní odbornou stáž. Ukápla mi do toho hořkost, protože mi na policejní akademii slíbili, že to uhradí jako studijní pobyt, ale nakonec peníze dostal na
poslední chvíli někdo jiný, na jinou akci. Protože už bylo vše vyřízeno, ve finále jsem si musel všechno uhradit sám. Použil jsem na to peníze připravené na rodinnou dovolenou. Ale rozhodně ničeho nelituji. V Rusku jsem při ukázkách zažil veselou příhodu. Hrdě nám řekli, že žádný pes nemá vlastního psovoda, že je to opravdu živý nástroj, takže s ním může pracovat každý, a můžeme zkusit i my. (Úkolem psovodů je především psy vycvičit, a psi pak během komparace pracují samostatně.) Tomu jsem nevěřil.  Nejdřív se psem šel první český kolega velmi zkušený kynolog a pes pracoval naprosto bezchybně. Pak šel druhý kolega, rovněž zkušený kynolog. A pes pracoval opět naprosto bezchybně, se skvělým výsledkem. Já jsem se vymlouval, že jsem právník a kriminalista, jako kynolog pouhý amatér (i když s mnohaletou zkušeností s mnoha vlastními psy). Ale pořád naléhali, tak jsem šel také. Ušel jsem čtyři kroky a pes si sedl na zadek, ohlédl se na mne, a protože to byl ruský pes, viděl jsem na něm jak si myslíi:  A Что ты дурак!  (Oba jsme se velmi rozesmáli. Pro ty, kdo neumí číst azbuku, ta věta znamená nejhorší ruskou, ale i ukrajinskou urážku.) Smáli se všichni okolo, doc. Starovojtov, plukovník Panfilov i moji kolegové.  Shodli se pak na tom, že pes slyšel, že nejdu pravidelným krokem, na který je zvyklý u psovodů, a tak se rozhodl, že pro mě prostě pracovat nebude. Neuspěl jsem. Choval jsem se divně. Přemýšlel jsem o tom, zda by se mi snažil vyhovět, pokud bych byl jeho "páníček", jenže to už by nebyl "živým nástrojem."

    S: Jak se projevují tito psi. Jsou útoční? Bál jste se?

M: No, na takové zjištění nebylo moc času, ale se psy mám mnoho zkušeností, takže rozhodně nebál. Navíc, tenhle se jako ostrý pes se rozhodně nechoval. Ale ten dotaz mi připomněl, že jsem se přesvědčil o tom, že jsou tito psi opravdu cvičeni jako živý nástroj. Byl to totiž roztomile vyhlížející malinký šetlandský ovčák (šeltie). Než mi v tom někdo mohl zabránit, vzal jsem ho, bohužel jako úplný amatér, láskyplně do náručí, což samozřejmě vzal velmi úkorně. (Malí nerozmazlovaní psi to vyloženě nesnáší, když je někdo zvedne do výšky a oni ztratí jistou kontaktu se zemí.) Neštěkal, nekousl mne, ale tak energicky se tomu "divnému chlapovi" vyrval z náruče, že mne přitom poškrábal a následně se mi to "podebralo". Okolo stojící ruští i čeští kynologové sice zdvořile nic neříkali, ale viditelně zadržovali úsměvy. Bylo mi jasné, že si o mně jako odborníkovi nemyslí nic lichotivého. 

   S: Já Vám gratuluji k tomu, že jste to celé absolvoval, ruské prověřování je velké. Vím to.

M: Jak v Rusku konkrétně proběhlo to moje prověřování nevím, ale že jsou na prověřování cizinců velmi přísní a důslední je všeobecně známo. Po celou dobu se nám stále někdo věnoval, ale jinak byli všichni hostitelé opravdu velmi přátelští a vstřícní. Nakonec jsme definitivní souhlas ministra s návštěvou ruského policejního objektu dostali až předposlední den pobytu. Jinak jsme čas trávili především na právnické fakultě specializované na studium budoucích soudních znalců. Přítel Ing. Dr. Ludvík Pinc mi řekl, že to ale není ruská specialita, že když byl opakovaně na stáži v USA, byl prověřován a FBI na něj stejně pilně. Ostatně u návštěv souvisejících s policejními činnostmi je to myslím normální.

   S: Česká strana Vás pustila v pohodě?

M: Tím, že mi na to nedali peníze, byl jsem na dovolené. Nikdy a nikde jsem se s tou cestou netajil.  V životě jsem neměl žádné aktivity, o kterých by nemohli zpravodajci na obou stranách vědět.  Z hlediska nynějšího režimu jsem ale možná nedůvěryhodná osoba, protože jsem sloužil už za minulého režimu u SNB, a tou cestou jsem si to určitě nevylepšil, ale s nějakými konkrétními problémy jsem se v souvislosti s tímto studijním pobytem nesetkal.

   S: Z čeho máte nejlepší pocit?

M: Že se mi práce policejního vyšetřovatele dařila. Až na jeden případ se mi podařilo přivést k trestní odpovědnosti všechny pachatele, které soud následně odsoudil. Vraždy jsou ovšem jiný obor, než hospodářské trestné činy. Kolegové zabývající se hospodářskou kriminalitou mají podmínky svízelnější.

   S: Působíte dojmem klidného a distingovaného člověka, co se drží své hranice. Dokážete za ni jít? Dokáže Vás něco tak rozčílit, že začnete křičet, slovně útočit, třeba u výslechu?

M: Občas si to mohl nějaký zadržený myslet. Já jsem takovému chování pracovně říkal "četnické řvaní". Protože s některými psychopatologicky strukturovanými osobnostmi se nedá jednat jinak, než vykročit z noblesního chování televizních seriálů s policejními rady Vacátkem nebo Korejsem. Musel jsem umět být také nepříjemný, a dokonce si sáhnout do pasivní slovní zásoby ostrých výrazů. To ale bylo opravdu jen výjimečně, když už to jinak nešlo. Nikdy jsem obviněným netykal, neurážel je a k fyzickému kontaktu došlo výjimečně, pouze v sebeobraně.  Vyšetřovatel pracuje většinou za přítomnosti obhájce, někdy také státního zástupce, nebo soudce.  Ve skutečnosti se mi krevní tlak v takových případech nezvedl.  

   S: Míval jste strach?

M: Strach? Strach jsem měl několikrát, ale většinou to už nebyl strach, protože ten pocit přišel jaksi dodatečně. Byl jsem častěji v situacích, kdy jsem měl důvod mít strach a neměl jsem ho. Nemohl jsem si to dovolit. Musel jsem totiž mobilizovat všechnu svoji energii a pozornost, abych krizovou situaci vyřešil. Vzpomínám si na případ, kdy jsem měl čas na to, abych pocítil určitý strach, nebo spíše obavu.  Tenkrát nám přivezli dealera drog, olašského Roma. To jsem byl ještě na čtyřce. V Nuslích se to rozkřiklo mezi starousedlými Romy, a ti nám ve velkém množství obklíčili služebnu na Roztylském námětí. Romští starousedlíci se s těmi olašskými rvali do krve a vypadalo to, že nám chtějí zadrženého vzít. Jedni ho chtěli lynčovat a druzí unést. Prodával totiž drogy dětem těch starousedlíků. Sápali se k nám a měl jsem pocit, že nám za chvíli vyrazí dveře a vylámou mříže. Volal jsem operačnímu důstojníkovi pro posily a připadal si jako ve filmu Apačové v Bronxu. Pak jsem se rozhodl vyjít ven mezi ně, než přijedou posily. Viditelně se opásal velkou pistolí ČZ 75, ale ani jeden náboj jsem si nevzal, protože jsem měl obavu, že by mi jí mohl někdo sebrat. Nehodlal jsem střílet ani do vzduchu. Vtrhl jsem tedy mezi ně, a protože dokážu mít hlas jako "rotmistr na cvičáku", tak jsem je přeřval. Chtěl jsem vědět, kdo to vede, že s ním chci jednat. Přišel tlustý chlap, ověšený tlustým zlatým řetězem, a já jsem mu řekl, "Poslouchejte, řítíte se do průseru. Už jsem zavolal zásahovku. Vezměte si svoje lidi a včas se pakujte, než tu začne világoš. Na spravedlnost a trestání jsme tu my." Kupodivu to zabralo. Začal ostatní uklidňovat, to sevření kolem mě povolilo a všichni odešli.  Samozřejmě nejrychleji mizeli, když už slyšeli policejní sirény. Když se bavíme o strachu, tak to mi opravdu v té situaci opravdu nebylo dobře.

   S: Většinou ten strach ke člověku přijde až je po všem.

M: Ano. Je to tak. Ale tady jsem musel vkročit do rozzuřeného davu a obával se, že si možná jdu pro pořádnou "přesdržku."Musel jsem to zkusit, protože jsem nevěděl, kdy ty posily přijedou, tak jsem se pokusil o zdržovací taktiku. No dopadlo to dobře. Policajta nakonec nenapadli, ale jsem přesvědčený, že dveře by dav vylomil, a to už by byl pořádný malér.

   S: My jsme se v našem povídání nedostali k tomu, kvůli čemu jsem za Vámi přišla. A to je rozhlasový pořad Historie českého zločinu...

M: Vždyť se ptejte (Pan docent se směje.), já jsem si zatím vystačil v povídání asi dost sám.

   S: No a proto je to tak krásný rozhovor. (Smějeme se spolu). Potřebovala bych s Vámi mnohonásobně více času. Už Vám někdo nabídl, že s Vámi sepíše Váš životopis?

M: K tomu mne rodina a přátelé často přemlouvají. Ale já na to zatím skutečně nemám čas. Když si tak namátkou vzpomenu, tak vedle toho, že učím tady na akademii, jsem soudní znalec, externě učím na Právnické fakultě UK, na Justiční akademii, na VŠCHT, jsem v mezinárodní policejní asociaci, jsem  v České společnosti kriminologické, Společnosti pro kriminalistiku, jsem konzultant Bílého kruhu bezpečí, a mohl bych ještě pokračovat.

   S: Pamatujete si datum, kdy jste se zbláznil?

M: To přišlo nenápadně. Já fakt nevím, jak jsem se postupně stal workoholikem.  Vždycky mě někdo přemluvil, něco jako "my tě chceme, my tě potřebujeme", a nakonec jsem často skončil ve výboru nebo v představenstvu. Asi mužská ješitnost, ale především profesní zájmy.

   S: Vůbec na mě nepůsobíte, ani v řeči, unaveným dojmem. To jsou jen mimikry? Nebo nejste utahaný?

M: Samozřejmě si někdy připadám utahaný, ale výjimečně, moc si to nepřipouštím. Možná je to u mne dáno také geneticky. Kromě mé maminky, která zemřela při autonehodě, se všichni v rodině dožili věku kolem devadesáti let. A při práci u policie jsem si za těch třicet pět let služby zvykl na "rozhozený" biorytmus. Spát, když to jde, jíst, když to jde, odpočívat, když to jde. Je pravda, že ta práce většinu policistů fyzicky a psychicky ničí, a když ještě některý policista stres a tenze řeší alkoholem a je kuřák....

   S: Ještě jste nepocítil chuť zpomalit životní tempo?

M: Kolikrát. Já tomu říkám "syndrom strážce majáku". Mám rád severskou přírodu, Norsko, Bretaň, Skotsko, Grónsko, sním o jezeru Bajkal... Když jsem už opravdu utahaný, bude mi letos 66 let, tak si občas říkám, že bych měl se vším "prásknout a vydat se na cesty.  Vzpomínám s láskou na norské Lofoty. Mít za polárním kruhem pronajatý domek a člun, všude okolo nádherná příroda k vysokohorské turistice, všechny životní potřeby řešit v omezeném sortimentu malého místního konzumu, přečíst spoustu krásných knížek a nikde žádné otravné civilizační problémy...

   S: Mým celoživotním snem je Sibiř.

M: Tak to máme podobně. Já sice ne přímo Sibiř, ale jak jsem říkal, jednou bych chtěl po magistrále vlakem dojet až k Bajkalu.

   S: Jo jo. Ještě těch padesát tisíc a čtrnáct dní dovolené.

M: Já vím, že jsou to zatím spíš romantické sny, ale doufám, že ještě ne úplně nesplnitelné.

   S: Pro mě je Rusko v mnoha ohledech nedotknutelné. A velmi vnímám jejich přírodu. Hlavně hory.

M: Tak na tom se shodneme. Jsem tak trochu kulturní rusofil. Vedle ruské přírody mám rád ruskou klasickou hudbu, zejména Prokofjeva a Šostakoviče, ale také nevynechám žádný koncert Alexandrovců, mám na CD všechny písně Vysockého, přečetl jsem celého Dostojevského, Gogola
a  vedle Goethova Fausta se rád vracím k Mistrovi a Markétce od Bulgakova ...

   S: Pane docente, co o mě víte?? Vždyť se v každé druhé větě strefíte do něčeho, co má pro mě velkou hodnotu. A je mi to životně blízké.

M: To, co Vám říkám, je pravda a nepotřebuji Vás pitvat (s děsem v duchu souhlasím a jsem opravdu ráda, že tento kriminalista nechce pitvat ani "pitvat".)  Něco jiného by bylo, kdybych Vás trestně stíhal. To bych chtěl vědět všechno. (Pan docent se směje a já ztuha polknula.)

   S: Změnilo by se Vaše chování? Taktika rozhovoru, otázek?

M:  No to určitě. Nebyl bych tak hovorný, otázky bych Vám dával já a rozhodně bych Vám dal více slovo (Smějeme se oba.), vyšetřovatel přece nemůže mluvit hlavně sám. Naše role by se obrátily.

   S: Pro dnešek poslední otázka. Měl jste někdy strach, že po Vás zpětně někdo půjde?

M: To je riziko povolání. Také jsem občas dostal zlomenou tužku nebo vystřelenou nábojnici. Například od Dagestánců. Vyhrožovala mi jedna jejich skupina. Tak jsem se jich ptal, jestli si vzpomenou co je krevní msta. Že mám u policie tři syny a zetě, a že se máme rádi. Nikdy jsem žádný důkaz nezískal podrazem, nikoho jsem neponižoval, nebyl osobní, což většina těch "na druhé straně" respektuje.

   S. Vůbec se Vám strach tedy nehoní hlavou?

M: Dnes už ne.  A nepředstírám to. Je to můj přístup k životu. Uvedu to na příkladu. Když jsem přestal být šéfem mordparty, tak někteří chlapi říkali, že to na mě není vidět, a že to vypadá, jako by mi to bylo úplně jedno. Odpovídal jsem, že to jedno je. Jak básnil Jiří Wolker "Dělník je smrtelný, práce je živá."  Připomněl jsem jim, že nedávno umřel náš oblíbený šéf, tehdejší pražský policejní ředitel Radek Charvát. Povýšil na policejního generála, ale v historicky krátké době zemřel na rakovinu.  A také myšlenku připisovanou Janu Werichovi, že "Když nejde o život, tak jde o ... " však víte. A něco Vám povím. Já dělal ty mordy tak dlouho, že už mám pocit, že se s tou kmotřičkou dobře znám.  A všichni to máme spočítané. Ne že bych chtěl ke svému konci pospíchat. Jen na to nemyslím. Takže ještě připomenout Lucia A. Senecu, který napsal: "Vše, co se
stalo jiným, může se stát i tobě, a kdo se dokáže nebát smrti, nebojí se už ničeho. A s tím nic fakt nenaděláme. Všichni to tu jednou "zaklapneme."
Budoucnost se nám každou vteřinou mění v minulost, která se už nedá vrátit, jen se nám ta budoucnost jednou zastaví. Takže co ...?  Rozhovor pro jeho čtenáře končí. Vypnula jsem diktafon. A věřte mi, že se mi nechtělo. Dvě hodiny povídání uplynuly - no, přesně to je to podivné vnímání času. Když nechcete, vždy běží nějak rychleji. Vstali jsme a pan docent mi jako čistý gentleman drží kabát. Ale čas mi byl milostivě nakloněn a začal našlapovat pomaleji. Stojíme ještě chvíli u fotografie jeho četnického dědečka a začínáme si tiše povídat. I o tom dědečkovi mém. Máme mnoho společného. Ale to už je něčím velmi osobním  a vnitřním a museli byste mít štěstí jako já a být s panem docentem Martinem Kloubkem in situ. Velice děkuji za to, že se semnou na své cestě zastavil a předal mi své myšlenky. Vždy s úctou.  

Pro SpK Silvie Hájková

Zpět

Vyhledávání

© 2015-2017 Všechna práva vyhrazena. Úprava stránek 23.09.2017

Vytvořeno službou Webnode