Nucleus accumbens

10.04.2016 00:22

Nucleus accumbens je součástí bazálních ganglií koncového mozku. Tvoří jej shluk neuronů. Hraje důležitou roli v mechanizmech odměny, potěšení, smíchu, ZÁVISLOSTI, agrese, strachu a také placebo efektu. Člověk je závislý na mnohém. Vzduchu, vodě, potravinách... Ale já bych ráda poukázala na závislost patologickou. Přesněji na závislost chemickou. Co je to psychoaktivní droga. Psychotropní nebo omamná látka. Chemická látka primárně působící na CNS (centrální nervová soustava). Mění mozkové funkce, vnímání, náladu, vědomí, chování. I přes všeobecnou znalost, že tyto látky škodí, uživatel po droze touží. Vytlačuje ze svého života jiné potřeby. Má odlišnou filosofii bytí. Svůj život podmiňuje drogám. Jejich časté používání zvyšuje toleranci a ta opět zvyšuje jejich potřebu. Vzniká začarovaný kruh - drogová závislost. Narkoman. Toxikoman. Feťák.
Kdysi slovo, které už samo o sobě nahánělo hrůzu. Dnes realita běžných dnů, lidí všech společenských vrstev s nízkou věkovou hranicí uživatelů. Již dávno marný boj. Přináším Vám příběh, rozhovor, který mi poukázal na to, že problematika drogově závislých, je obrovská.

Překročili jsme drogy.

(Upozornění: většinou R. slovník ponechávám tak, jak hovoří.)

S: Radku, kdy jsi poprvé v životě vyzkoušel drogu?

R: V páté třídě.

S: Začal jsi zřejmě s kouřením běžných cigaret.

R: Kdepak. Dřív než běžnej tabák jsem kouřil marihuanu.

S: Jak jsi se k ní prosím tě dostal?
R: Pamatuješ si moji starší nevlastní sestru M.?

S: Štíhlá blondýnka? Ano, pamatuji.

R: Je o pět let starší než já. Mě tehdy bylo asi deset let. Ona už měla svou partu, a abych je neotravoval, dala mi ochutnat balenou marihuanu. Moc se mi to líbilo. Byl jsem v pohodě, neměl žádné starosti, vše bylo k smíchu a hlavně, nikoho jsem nepotřeboval. A tak mě zásobovala marihuanou a já jí i všem ostatním dal pokoj. I když počkej. Kdepak. Bylo to jinak. První, kdo mi dal ochutnat marihuanu a kdo mě zkouřil, byl takovej starej dědek ze sousední vesnice. Teď sedí v kriminále (R. se vesele směje)

S: Jak jsi na něj prosím tě přišel...

R: To už si nepamatuju. Jen si pamatuju, jak úžasně mi bylo. Skákal jsem přes široký potok, šlo mi to, byl jsem dokonale šťastný. No a tak jsem střídal marihuanu s normálníma cigaretami asi do sedmé třídy. To už jsem byl v partě lidí s podobnými zájmy. A ti mě přivedli na sbírání houbiček.

S: Myslíš tím sběr lysohlávky? Vždyť je to těžký halucinogen!

R: No právě!! Víš, jaký jsou z toho perfektní haluze? (halucinace). Akorát mě docela bolel žaludek. Myslím, že jsem se i několikrát skoro otrávil. Ale ten zážitek za to rozhodně stál.

S: Zvracel jsi nebo jak se ta otrava projevovala nebo proč si myslíš, že to otrava byla.

R: V tom stavu halucinací, kdy jsem si neuvědomoval nic reálného, jsem věděl, že mě hodně bolí žaludek. Někdy mi bylo fakt moc špatně.

S: S těmito zvláštními prožitky jsi tedy pomalu ukončil základní devítiletou školu a šel jsi na učiliště. Co se dělo dál. Jak to pokračovalo.

R: Když jsem nastoupil, pořád jsem jen hulil (kouřil marihuanu) a pil čaj z houbiček.

S: Pokud si dobře pamatuji, pěstoval sis marihuanu na zahradě.

R: To ještě ne. To by mě tata nedovolil. To až později. Pochopil, že to vyjde levněji. Kupoval jsem to od kamarádů.

S: Proč?

R: Proč? Abych byl stále nebo co nejčastěji ve stavu, ve kterým jiní lidi nejsou. A ti, co zakazují užívání drog, by to vůbec neměli řešit, dokud ji sami neochutnají. Zakazují něco, s čím nemají vlastní zkušenost.

S: Nespočívá jejich zkušenost v tom, že vědí, kam Vás marihuana dovede? Nesnaží se další, prohlubující se závislosti předejít právě těmi zákony?

R: Ať si je zakážou. Ale ať je prvně vyzkouší. Tak jak ti sex dělá dobře, tak i ta droga dělá dobře.

S: Nemůžeš přece srovnávat závislost na drogách s jinými, docela běžnými a neškodnými závislostmi.

R: Vidíš, říkáš to správně!! Protože to, co mě dává droga, mi nic jiného nedá. (R. mi nabízí lahvové pivo, které popíjí - asi už delší čas. Odmítám s poděkováním.) Jsem dneska ožralej (nemohu použít původní výraz pro jeho nepublikovatelnost). Nemyslí mi to. Ale podívej, je normální žít průměrnej život? Je normální žít jako stádo a dělat to co ostatní? Jsem výjimečný drogou a tím pádem žiju nadprůměrnej život.

S: Ale pro každého z nás je výjimečné něco jiného.

R: Správně!! Když seš pořád sama sebou, když se nedíváš okolo sebe, děláš, co chceš dělat, žiješ výjimečnej nadprůměrnej život. Každej se dneska honí jen za penězama.

S: Myslím, že každý určitě ne.

R: Dobře, většina lidí a to jim zůstane, až dokud neumřou. Dneska peníze totiž znamenají pomalu víc než život.

S: Ale oni je chtějí proto, aby ten život měli lehčí, snazší, něco si koupili, jeli na dovolenou. Aby si udělali ten nadprůměrný život.

R: No právě. A kdy ten život začnou žít? Pořád se jen honí za penězi, majetkem, honem si něco užít a zase spěchat vydělávat ty peníze. Ale kde je ten jejich osobní život?

S: To je otázka. Možná, že jejich smyslem je vše okolo výdělku peněz a nic jiného neprožívají. Je to o tom, jak si vše sám uspořádáš. Každý z nás má důležitost někde jinde.

R: Přesně tak. A pro každého je důležité něco jiného, má na to právo a je mi jedno, jestli se to někomu líbí nebo ne. Je to můj život a jeho hodnoty. Mohl bych se okamžitě sebrat a jít bydlet ke smažkám (feťáci). Bydlí nedaleko. Tam budu mít pochopení. Ale já jsem strašně rád tady.

(podotýkám, že R. je v podstatě bezdomovec, otec ho vydědil před pár lety ze strachu, že přijde pro synovy dluhy o majetek. Zimu 2014 prožil ve stanu, který mu stál na kraji pole, za mojí zahradou, oblečení sbíral po kontejnerech a jídlo většinou dostal od přátel. Pro mírné počasí se do stanu nastěhovali potkani a štěnice, vše bylo pokryto plísní a spacák se dal ždímat. Až mrazivá kalamita donutila otce k tomu, aby R. pustil domů, kde se umyl, převlékl a po dlouhé době vyspal v posteli. Vydrželo to jen pár týdnů).

S: Vrátím se ke tvému užívání drog. Postupem času ses dostal k pervitinu.

R: Přesně tak. Dobroučkej perník.

S: Kde jsi ho bral a za co? Vím, že máš hodně kamarádů, kteří žijí obdobný život jako ty.

R: Stačí najít vhodné lidi (Radek vyslovuje jména, která většinou znám osobně). Ti buď jen dealují nebo vaří sami. Taky jsem prodával a za to dostával dávky pro sebe. Hodně jsem hrál automaty, co jsem vyhrál, tím jsem zaplatil. Mám ale kámoše, který mi prodal recept, a vařím už sám. Jen je problém sehnat suroviny. (Jmenuje mi je jednu vedle druhé).

S: Recept na vaření pervitinu stojí 15 až 30 tisíc. Mám správnou informaci?

R: Jasan. Máš. Ale já ho mám levněji. Vařím s kámošem dohromady. Jednou má věci on, jednou já. Následuje velmi živá půlhodinka
monologu, kdy se dozvídám, jak se z pseudoefedrinu získává efedrin atd. Radek jako chemik milující své baňky. Vidím v jeho očích zájem, lesk,
nadšení. Ptám se ho, proč nestudoval chemii a nevěnoval se jí. Udivuje ho má otázka. Vlastně ani neumí odpovědět a překvapuje ho, že by mohl studovat. Nikdo mu to nikdy nenabídl.

S: Odvážíš se mě vzít mezi své kamarády a ukážeš mi, jak se vaří pervitin? Mohu fotit? Ne tváře, jak jsem slíbila.

R: No - delší odmlka. Šlo by to. Ale musel bych tě představit jako svoji holku. Musela bys být špinavá no a chovat se jinak. Kdyby tě totiž někdo chytil z foťákem, měl bych utrum. Už by mi nikdo nedal.

S: Tedy reportéra, který by jim zaručil anonymitu, by mezi sebe nepustili?

R: Neznám takovýho člověka, kterej by tě k sobě pustil. Momentálně jich hodně sedí a ti, co zbyli, si dávají bacha. To nejde jen tak!!

S: A ty sám jsi schopný mi to ve varně zdokumentovat?

R: Dívej. Já ti to sám před očima uvařím. Ale nebudu nikoho ohrožovat. Sežeň mi věci.

S: Radku - (káravý pohled)

R: Aspoň trošku od každýho (velmi přemlouvá)

S: Kde bereš jehly? (sáhne do kapsy a s úsměvem vytahuje asi šest inzulínek s jehlama)

R: Běžně koupíš.

S: Zřejmě tě to vaření perníku baví. Není to lepší koupit?

R: Je. Protože je to jednodušší. Vaření- to je tvrdá práce.

S: A proč vaří voji kamarádi. Aby zbohatli?

R: Na tom se zbohatnout nedá. Kdyby něco získali, tak to stejně prohrajou v automatu. Měl jsem kámoše, kterej vydělával. A to začínal ve stanu. On už je ale taky zavřenej. Už to moc přeháněl. Vařil toho moc. Jednou jsem to viděl. Takovej vál!!

S: Máš zkušenosti i s pašováním drog?

R: Nemám. V dnešní době je to zbytečná záležitost. Zbytečný risk, když všeho máš všude dostatek. Večerem se ozvalo zahvízdání a Radek se skoro dětsky omlouvá, že už musí jít. Přišel mu kšeft. A je dobře, že jde. Z Radka strach nemám. Ale jeho kámoš Š. mi vždy naháněl hrůzu. Vyhublá postava, znetvořená tvář, divoký pohled a záškuby v celém těle. Prázdný výraz střídá nekontrolovatelný smích. V noci mě budí pláč mladší dcery. Ptám se, co se děje. Dozvěděla jsem, že venku před domem je velká mela a starší dcera tam prý šla a nevrací se (později mi vysvětlila, že šla dělat pořádek). Oblékla jsem se, rychle vzala klíče a vydávám se do noci. Dcera nikde. Uprostřed silnice seděl Radek a bil se do hlavy silným klackem a nelidským hlasem řval. Kolem v hloučku stálo pár jiných mladých lidí, potichu a bezradně. Radkovi se z hlavy řinula krev, ale zřejmě nic necítil. Pervitin ho posunul do jiné dimenze. Kdosi zavolal policii. Tím kdosi byla má dcera. Bála se vrátit kolem hloučku domů a já ji našla schovanou na zahradě. Blikající modrý majáček signalizuje očekávanou pomoc a hlouček postaviček se rázem rozprchává. Zůstává jen Radek. Stále sedí uprostřed silnice, ale již vyčerpaný, klidný. Popisuji situaci, která nastala. Službu konající si berou delikventa do auta a odjíždí. Přišel druhý den. Pěšky. A nemohl pochopit, proč, když ho policie odvezla, ho taky nedovezla a musel jít pěšky domů. Ptá se mě, co se stalo. Nic si nepamatoval. Na jeho modrou a potlučenou tvář i hlavu se nemohu skoro ani podívat. Má zřejmě zlomená žebra. Sedí zase vedle mě a je vidět, že mu není dobře. Ptám se ho, co pro něj mohu udělat. Neví. Po chvíli mlčení se táže: "Co mám udělat proto, abych byl lepší, abych nemusel prožívat tohle peklo."

Co může Radek a jemu podobní s drogovou závislostí udělat, když samu podstatu dávno překročili. Jak dlouho budou jejich těla snášet chemické procesy v nich. Navštívila jsem policejní služebnu, pod kterou spadá naše město. Na předem domluvené schůzce si povídám s kapitánem J. o problematice drog v našem okrese. Je obrovský. Velké ryby sedí ve vězení a odpykávají si trest. Sotva se dostanou na svobodu, pokračují. Na malé rybky a uživatele náš stát nemá prostor. Vyvstává Nerudovská otázka: kam s nimi? Hovoříme o Radkovi. Je to kluk, co přežil několikrát sám sebe. Ale dokud neudělá nějaký vážný "průser", není za co jej potrestat. Užívání drog není v České republice trestný čin. Nelze nikoho trestat za to, že si drogu dobrovolně aplikuje. Drogy jsme dávno překročili. Otázkou jest, kam nás ten benevolentní humanismus zavedl. A nechci vědět, kam ještě zavede.

Silvie Hájková


 

Zpět

Vyhledávání

© 2015-2017 Všechna práva vyhrazena. Úprava stránek 23.09.2017

Vytvořeno službou Webnode